V legendárním Velkém sále pražské Lucerny jako by se zastavil čas. Při letošním maturitním plese zdejší prostředí připomínalo atmosféru minulých dekád. Starobylé věšáky a stoly navozovaly vzpomínky na doby dávno minulé, přičemž vzduch na parketu byl stejně těžký, jak si mnozí pamatují z vlastních studentských let.
Scéna, které dominoval orchestr, evokovala vzpomínky na éry minulé z éry pozdní normalizace. Zpěvačka v retro stylu spolu se známými melodiemi jako „Sladké mámení“, jež zpopularizovala Helena Vondráčková, přenesla návštěvníky přímo do osmdesátých let.
Nostalgie a tradice byly v opozici vůči moderněji oděným hostům, ale jak se ukázalo, mnozí se tím nenechali vyvést z míry. Přítomní maturanti spolu s příbuznými a přáteli si večer užívali plnými doušky a rytmy dob minulých na ně nepůsobily tak jako na pamětníky dřívějších režimů.
Jev návratu do minulosti se totiž neomezuje jen na prostory Lucerny. Autor článku podobnou zkušenost zažil na rodinném setkání, kdy mladší generace, neuvědomujíc si souvislosti minulého režimu, poslouchala nejen Vondráčkovou, ale i Michala Davida. Pro mnohé jsou i tito interpreti synonymem kulturního dědictví, byť v některých případech bylo uměle udržované.
Je fascinující pozorovat, jak hudba překonává generace a přes svou historii dokáže opět zasáhnout nové publikum. Otázkou zůstává, zda současné skladby budou mít stejný trvalý vliv a zda se za několik desetiletí budou mladí lidé bavit na dnešní aktuální hity.
