Před 165 lety, v březnu 1861, ruský car Alexandr II. zrušil ve své říši nevolnictví. Tímto krokem umožnil mužikům více osobní svobody, například možnost svobodné volby partnera a odstranění hrozby svévolného rozdělení rodiny statkářem. Tento historický milník byl paradoxně jediným momentem, kdy Rusko v oblasti zrušení otroctví předstihlo Spojené státy, kde k definitivnímu ukončení otroctví došlo až o čtyři roky později. Avšak skutečnou svobodu reforma nepřinesla, jelikož mužici museli za půdu platit, což je finančně vyčerpávalo na desítky let dopředu.
Navzdory formální svobodě zůstávala jejich činnost svázaná pravidly vesnické obščiny, což omezovalo individuální iniciativu. Tento historický kontext je umocněn příkladem ze hry Višňový sad od Antona Čechova, kde postava lokaje Firse považuje zrušení nevolnictví za „neštěstí“. Tento postoj oživil v roce 2014 předseda Ústavního soudu Ruské federace Valerij Zorkin, který ve vládních médiích obhajoval nevolnictví jako nástroj jednoty národa.
V historii 20. století pak Josef Stalin zavedl tzv. kolchozy, které postavily zemědělce do role nevolníků, dále omezujíc jejich svobodu pohybu a vlastnictví. Tento trend pokračuje v současném Rusku, kde stát plně ovládají lidé s kořeny v komunistických tajných službách. Odpor vůči systému je dnes prakticky neviditelný a historické schémata, která zaséval Stalin, přežívají.
Zatímco mentalita nevolnictví dominuje v Rusku, není to unikátní ruský fenomén, jak naznačuje aforismus polského spisovatele Stanisława Jerzyho Leca. Podle jeho slov „snem nevolníků je trh, kde by si mohli kupovat pány“. Tato významná myšlenka poukazuje na širší lidský sklon k touze po ovládnutí vlastní svobody ve vztahu k autoritě.
