Východoukrajinská vesnice Oskil, rozprostírající se na březích řeky Severní Doněc, se stává kulisou pro dramatický útěk občanů, kteří nyní musí čelit opakujícímu se hrůznému scénáři – odchod ze svých domovů kvůli pokračujícímu násilí. Situace v této lokalitě se vyostřila do té míry, že obyvatelé se každý den okolo čtvrté hodiny odpolední ocitají pod palbou přesného a vytrvalého bombardování.
Zatímco zvuky leteckých klouzavých bomb KAB přehlušují jemné atmosférické zvuky původně klidné přírody, obyvatelé se snaží udržet si alespoň špetku naděje. Ředitelka místní základní školy, paní Natálie, byla jednou z těch, kteří se nejdéle rozhodovali zůstat, ale nakonec byla nucena evakuovat se spolu se svými věcmi a vzpomínkami na domov. S mužem, jenž je velitelem místní vojenské správy, si vyměňuje slova plná emocí, když si slibují, že i v odlehlosti budou udržovat alespoň některé zvyky živé.
Oblast trpí neustávajícím odstřelováním, které ohrožuje i zbylé místní civilisty a vojáky snažící se zastavit ruské postupy. Z původních tří tisíc obyvatel zde zůstává už jen šest set. Zatímco někteří ještě váhají s odchodem, několik desítek vojáků se pokouší bránit Oskil proti pomalu postupujícím okupačním vojskům.
Mezitím venkovské prostředí kontrastuje nelítostné realitě války. Ve vesnici zeje téměř poslední otevřený obchod, zatímco jinde se připomíná, že vesnici někdy naposledy přetvářel klidný život. Například zahrady, kde květy zůstávají nezaujaté dramatu, které se kolem nich odehrává. V tomto kontextu připravuje paní Natálie sebe a ostatní na další fázi života, která je čeká mimo jejich domov.
Spolu s odjezdem ředitelky a jejích tašek osobních věcí tak i školní majetek, který byl přemístěn do bezpečí, odráží snahu zachovat alespoň nějaké části běžného života i v nejistých časech.
