Dne 10. července 1946 byla v Moskvě uzavřena česko-sovětská dohoda, která otevřela dveře pro přesídlení volyňských Čechů zpět do Československa. Tato dohoda umožňovala příslušníkům české a slovenské národnosti, žijícím na někdejším území Volyňské gubernie, návrat do vlasti, zatímco československým občanům ukrajinské, ruské a běloruské národnosti dávala možnost přesídlit do Sovětského svazu.
Dohoda stavěla na principu dobrovolné opce, což obnášelo možnost zvolit si státní příslušnost a následně změnit bydliště. Proces, který měl probíhat na základě dobrovolnosti, byl uspořádán tak, že osoby mohly podávat žádosti o přesídlení do poloviny září 1946. Smíšená komise, složená z československých a sovětských představitelů, měla za úkol ověřovat národnost žadatelů.
Historické údaje uvádějí, že během roku 1947 dorazilo do Československa 107 transportů s více než 32 tisíci osobami. Většinu tvořili lidé z agrárního prostředí, kteří s sebou přivezli i hospodářská zvířata. Tento přesun souvisel s potřebou obnovy obyvatelstva a hospodářství v pohraničních oblastech po odsunu německého obyvatelstva.
Volyňští Češi byli potomky emigrantů z Rakouska-Uherska, kteří do Volyňské gubernie přicházeli od 60. let 19. století hledat lepší životní podmínky. I v cizím prostředí si dokázali uchovat jazyk a kulturní tradice. Po válce, během níž se mnozí z účastnili bojů na východní frontě, se jejich válečné nasazení stalo klíčovým argumentem pro návrat do Československa.
Moskevská dohoda tak nakonec zajistila právní rámec pro tento velký přesun, jehož základ byl v silné kulturní vazbě k československé vlasti, ale i v negativních zkušenostech s životem pod stalinským režimem.
