Miroslava Sokolová, pracovnice plzeňské záchranné stanice živočichů, se tento rok potýká s extrémními podmínkami při záchraně mladých rorýsů třetím měsícem v řadě. Horké letní dny přinutili desítky mláďat tohoto zvláště chráněného druhu seskočit z hnízd, často umístěných pod městskými střechami, když teploty stoupaly ke čtyřiceti stupňům Celsia.
Začíná klidně před šestou ráno a končí těsně před půlnocí, přičemž tento pravidelný režim ji zaměstnává od června do září. Hlavním důvodem jejího nasazení je, jak sama přiznává, touha vidět mladé ptáky znovu svobodně létat. Za dosavadní sezonu Miroslava přijala na stanici už přibližně osmdesát ptačích mláďat, včetně rorýsů, sýkorek, vrabců a kosů.
Rorýsi jsou obzvláště zajímaví svým životním cyklem – přilétají k nám na začátku května a již za tři měsíce, v srpnu nebo září, odlétají zpět do Afriky. Nouzový skok z hnízd je pro ně často jedinou šancí na přežití, ale mnohá mláďata takové pády nepřežijí, nebo se stanou kořistí pro predátory.
Představujeme vám osobní zápřah a obětavost, které Miroslava do péče o tyto ptáky vkládá. Díky specializované stravě, kterou pro ně zajišťuje, dokážou mladí rorýsi přežít i několik dní bez potravin. Na stanici momentálně pečuje o 26 rorýsů a už se jí podařilo 16 vypustit zpět do volné přírody. Přestože sezóna bývá náročná, udržuje Miroslava optimismus a naději na úspěšné návraty ptáčat k přirozenému prostředí.
Sokolová přiznává, že péče o padlé rorýsy není pro každého, protože vyžaduje značné osobní oběti a omezování volného času. Přesto se nevzdává a jejím největším potěšením je radost z toho, že může „vypiplaného“ mladého rorýsa propustit znovu na svobodu. I když šance na úspěch není vždy stoprocentní, touha pomoci vítězí nad námahou.
