Na nedávném setkání v Minsku, kde se americký zvláštní vyslanec John Coale snažil přesvědčit běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka, aby propustil politické vězně, zvolil Coale mimořádně neortodoxní přístup. V rámci diskuse se totiž uchýlil k použití nezvykle expresivního jazyka, když na prezidentovy stížnosti o Evropanech odpověděl výrazem, který lze volně přeložit jako „banda sr*čů“. Tento jazykový výpad nebyl jen nahodilý, ale promyšlený krok, jak přitáhnout pozornost autoritativního režimu vůdce, známého svou láskou k neformálnímu projevu.
Coale při svém vystoupení v americkém McCainově institutu odhalil, že interakce s Lukašenkem zahrnovaly více než jen silná slova. Po úvodu plném vzájemných výměn názorů následovala delší rozprava u oběda, během které tekla vodka proudem. Diplomaté z obou stran si připíjeli nejen na prezidenta Trumpa, ale i na celé setkání. I když Coale sám preferoval opatrnost a odlévání alkoholu na zem, aby se udržel v kondici pro další jednání, někteří členové z americké delegace se nechali atmosférou unést a absolvovali plnou řadu osmi přípitků.
Navzdory poněkud bouřlivému průběhu schůzky je nutné dodat, že Coale, evidentně neobeznámený s geografickým umístěním Běloruska před návštěvou, přesto dokázal navázat spolupráci s Lukašenkem z lidského pohledu. Klíče k úspěchu se zdály být součástí diplomacie, která dost často balancuje na tenké hranici mezi formálním protokolem a pragmatismem zohledňujícím osobnost partnera.
Tento případ nastiňuje komplexnost mezinárodních jednání, kde kulturní a osobní faktory mohou ovlivnit diplomatické výsledky stejně jako oficiální prohlášení nebo ekonomické ústupky. Průběh setkání zároveň podtrhuje důležitost přizpůsobení se komunikačním návykům protějšku, obzvláště když se vyjednává s režimy, které často kladou důraz na osobní dynamiku před tradiční diplomacií.
