Amanda Wixonová, obyvatelka Tewkesbury ve Velké Británii, byla odsouzena k třinácti letům odnětí svobody za utrpení, které způsobila své oběti, ženě s poruchami učení, kterou čtvrt století držela ve svém domě jako otroka. Žena, která měla původně u Wixonové strávit jen víkend, nakonec zůstala uvězněná od poloviny devadesátých let až do roku 2021, kdy ji policie osvobodila po anonymním tipu.
Během let, kdy byla žena v zajetí, trpěla fyzickým a psychickým týráním. Wixonová ji údajně bila, lila jí saponát do krku, postříkala jí obličej bělidlem a proti její vůli ji oholila. Izolovaná od světa, žena žila v podmínkách připomínajících celu, mohla se mýt pouze v noci a byla nucena mýt podlahu tak často, že měla na nohou a kotnících mozoly. Dům, ve kterém Wixonová žila, byl podle policie ve zuboženém stavu, plný věcí, s plísní na zdech a odpadky na zahradě.
Případ vyvolal silnou odezvu ve veřejnosti, zejména kvůli faktu, že britské sociální služby selhaly v ochraně oběti. Poslední kontakt sociálních pracovníků s rodinou oběti proběhl na konci devadesátých let, po celou dobu věznění neměla žena žádné lékařské ani dentální záznamy. Jeden ze sousedů dokonce v minulosti upozorňoval úřady na podivné chování, ale bez výsledku.
Oběť se k příležitosti vynesení rozsudku vyjádřila, že žila 25 let ve strachu a traumatu, ale nyní se snaží znovu začít žít s podporou nové rodiny, která jí poskytuje laskavost a bezpečí. Ztracené roky jí sice nikdo nevrátí, ale doufá v postupnou obnovu svého života.
Případ opětovně otevřel diskuzi o efektivitě sociálních služeb a potřebě lepší ochrany zranitelných osob ve Velké Británii.

